Časté otázky

V normálních případech není nutné lepidlo, protože všechna pouzdra jsou opatřena gumovým těsněním.

Pro PVC se používá Tangit nebo Pevicol.

U PP a PE neexistuje lepidlo, které by fungovalo. V případě potřeby doporučujeme svařování.

Výroba polymerů (PE, PP, PVC) probíhá v uzavřených systémech při relativně nízkých teplotách, energeticky téměř nesrovnatelně s výrobou kovů, cementu nebo vypalováním kameniny, což jsou procesy vyžadující ohřátí na 1000 a více stupňů Celsia. Některé z polymeračních reakcí jsou dokonce exotermní, tedy teplo se při nich uvolňuje. Také další zpracování na trubky a tvarovky je proces ekologicky nezávadný, probíhá při relativně nízkých teplotách pod 200 °C a neuvolňují se při něm škodlivé látky (výroba a zpracování plastů jsou označovány jako energeticky nenáročné ”bezkomínové výroby”). I když 1 kg plastové trubky je cenově srovnatelné nebo dražší než kilo vyrobené betonové, kameninové nebo litinové či ocelové trouby, je při obrovském hmotnostním rozdílu metr výrobků z plastu levnější, nehledě k dalším přínosům plastů, z nichž řadu lze rovněž vyjádřit finančně. Můžeme jim říkat například sekundární ekologické vlivy – jde v naprosté většině případů o vlivy kladné.

Prášky a granuláty PVC, PE, PP a PB (a samozřejmě i mnohých dalších plastů) jsou zdravotně nezávadné, což lze zjistit například v bezpečnostních listech pro jejich přepravu.

Téměř stoprocentní recyklovatelnost termoplastů umožňuje zachovat jednou vloženou hmotu i energii pro následné použití. Zatím plastová potrubí nedožívají, a než budou, ještě chvíli potrvá. Při výměně však plastové trubní systémy budou přímo čítankovým příkladem pro recyklaci. Jsou to totiž relativně velkoobjemové výrobky, obsahující lehce identifikovatelný, vcelku dobře tříditelný a samozřejmě lehce zpracovatelný materiál. Znečištění většinou nebývá velké a inkrustace nejsou k materiálu příliš „přirostlé“. Použité druhy plastu bez problémů snášejí několikanásobné použití. Jistě namítnete, že ne všechny plasty se pro materiálovou recyklaci hodí, protože mohou být pomíchané a silně znečištěné. Jejich třídění by se nevyplatilo. Tady se projevuje další cenná vlastnost, a sice vysoký energetický obsah. Například 5 g PE by při dokonalém energetickém využití rozsvítilo 60 W žárovku na celou hodinu. Můžete se o tom přesvědčit třeba na webu v tabulkách výhřevnosti a sami si to i přepočítat. Plastové směsné odpady jsou tedy velmi cenným zdrojem energie, jež se z nich dá získat v průmyslových spalovnách.

Druhou možností využití směsných odpadů je průmyslové štěpení až na různé uhlovodíky, použitelné opětovně v chemických výrobách.

Pouze recyklace sklolaminátových materiálů je nerentabilní z důvodů vysokého podílu plniv, jejich skládkování naproti tomu je bezproblémové. Beton i kameninu lze rovněž podrtit a použít do nějakého násypu či zásypu, ale recyklace jako taková se vlastně nekoná i když se o ní v materiálech jejich výrobců stále píše. Recyklace oceli a litiny je známá, ovšem zpracovatelské teploty ji výrazně prodražují a dnešní sběrový materiál s obsahem nejrůznějších příměsí vyžaduje náročnější operace než přes sto lety.

Plasty včetně PVC dnes patří mezi nenahraditelné produkty. 

Většina lidí považuje degradaci mylně za rozpad na drobné kousky.

Plasty se během času opravdu mohou měnit - stárnout. V řadě dalších odpovědí na Časté otázky mluvíme o stárnutí vlivem mechanického zatížení, protože je to v praxi nejdůležitější způsob změny vlastností a dožití trubek. Zmiňujeme i široký okruh působení chemického. Poněkud užším vymezením stárnutí jsou pojmy koroze (resp. koroze za napětí), nebo degradace, mluví se i o znehodnocování nebo odbourávání. (Pro úplnost – některé druhy „stárnutí“ mohou dokonce přinést zlepšení parametrů) Degradace v terminologii plastů většinou znamená změnu vlastností polymerů štěpením polymerních řetězců na kratší, o odbourání hovoříme především v důsledku vlivu chemikálií.

První změny začínají již v extrudéru nebo střikolisu, kde při vysokém smykovém a tepelném namáhání může dojít ke zkracování řetězců. Některé polymery je nutno chránit přídavkem stabilizátorů - například PVC by se bez stabilizace nedal zpracovat vůbec.Následuje poměrně rychlé ochlazení, při kterém dochází k menšímu nebo většímu „zamrznutí“ napětí. Během skladování může docházet až po dobu několika měsíců k jeho postupnému samovolnému uvolnění. Tento jev respektují předpisy pro zkoušení výrobků (trubek), které před testováním předepisují určitou dobu kondicionování/zrání (mimoto je nutná také temperace na zkušební teplotu).

Další změny délky řetězců mohou probíhat během používání výrobku v důsledku kombinace vnějších vlivů. Jsou to například vysoká provozní teplota, kolísání teplot, ionizující záření, kyslík ze vzduchu nebo protékajícího média, působení ozonu, oxidů síry a dusíku z městského vzduchu, prachové částice s povrchově vázanými chemikáliemi, agresivní média (plyny, výpary, kapaliny, suspenze). Některé polymery jsou citlivé i na vlhkost - ty se na běžné trubky nepoužívají. Při nadzemním použití je velmi častým případem štěpivý vliv slunečního záření s podílem UV paprsků - každý polymer je citlivý na jinou vlnovou délku. Spolupůsobení tepla a ozónu, méně účinně i kyslíku vyvolává tzv. termooxidaci, působení světla fotodegradaci.

Protože jde o působení vnějšího prostředí, bývají největší změny v povrchových vrstvách, a do hloubky pronikají různě rychle. Například oxidační činidla a UV záření napadají PP v celé tloušťce stěny, ale u PVC vznikne povrchová „ochranná“ vrstva, přes kterou UV záření dále neprochází. U trubek většinou nepovažujeme za závažné poruchy změnu barvy (často zde jde velmi často jen o změnu barvy použitého nestabilizovaného barviva!!), lesku a podobně, pokud nesignalizují pokles pevnostních hodnot.

Řadě předvídatelných vlivů lze pro konkrétní použití předcházet přídavkem aditiv, například UV stabilizátorů – zvláště u dvou důležitých trubních materiálů PE a ještě více u PP, pro použití jinak než uložené v zemi nebo v budovách. PVC trubky UV stabilizaci nevyžadují.

1. Přestože degradace souvisí se štěpením vazeb a zhoršováním vlastností, v naprosté většině případů neznamená samovolný rozpad daného polymeru!

2. Jsou vyráběny speciální plasty pro ekologické obaly, které jsou záměrně degradovatelné běžnými povětrnostními vlivy po krátkém čase působení.

Častou námitkou proti použití plastů je jejich mládí a tudíž údajná nemožnost doložit, že vydrží plánovaných sto let.

Plasty jsou mladým materiálem jen relativně. Nejstarší z plastů - PVC se průmyslově vyrábí od roku 1932 (patent na výrobu je z roku 1913), na trubky se používá od roku 1935. Polyetylén se používá zhruba od třetiny padesátých let minulého století. PVC trubky, které se z dřívější doby - rok 1937- zachovaly (uložením ve skladě i jinde, ale především odebrané z funkčních vodovodů v Bitterfeldu, Steinfurtu a Hamburku v Německu), byly v letech 1992 – 3 podrobeny zkouškám podle současných norem. Rozsáhlá studie 23 vzorků konstatuje, že po více než padesáti letech trvalého nasazení trubky nejen splnily nároky těchto norem, ale vykázaly další životnost minimálně sto let při tlaku 7 bar (měřeno podle současných norem). Opakované zkoušky těchto (stále provozovaných) potrubí byly provedeny po dalších 10 a ještě dalších 10 letech, tj. po 60 a 70 letech provozu – stále s vyhovujícími výsledky.

Podobně byly v několika studiích zkoumány další trubky, kanálové i vodovodní, z PVC i PE, posléze i PP, po době provozu kolem 30 - 40 let, opět s konstatováním, že materiál nejeví známky destrukce, nadměrné abraze nebo nepředpokládaného stárnutí.

Kromě toho dodnes probíhají v laboratořích některých výrobců různé zkoušky životnosti trubek (viz dále), zahájené například v padesátých nebo šedesátých letech minulého století.

Jak vidíte, byla sedmdesátiletá životnost už prakticky doložena přinejmenším u PVC trubek, padesátiletá i u řady jiných a s jiným použitím. Přitom tisíce kilometrů dalších plastových potrubí ve světě spolehlivě slouží po dobu 30 až 45 let, a dle četných měření se jejich parametry v běžných podmínkách provozu nijak nepředvídaně nemění….

I když to zatím není 100 let, dá se podle minimální změny parametrů usuzovat na podstatně delší životnost, protože je známo, že životnost potrubní trasy nekončí skokovou změnou. Dnešní plasty jsou také vývojově daleko dokonalejší, a je podstatně lépe zvládnuta i technologie jejich zpracování! Křivky životnosti (pevnostní izotermy) jsou v současných normách uvedeny pro 100 let, tj. tlakové trubky lze počítat na životnost 100 let. U kanalizačních trubek však nedochází k dlouhodobé zátěži vnitřním tlakem, a po několika letech od pokládky nejsou v důsledku konsolidace zeminy zatěžovány dopravou ani zemními tlaky. Proto lze předpokládat životnost daleko vyšší – v odborné literatuře se dnes mluví až o stovkách let. Při dnešním tristním stavu údržby je to velmi potřebné – je však otázka, zda během této doby nebude nutno měnit trasy a podobně. Norma ČSN P CEN/TS 15 223 Plastové potrubní systémy - Validované parametry pro navrhování potrubních systémů z termoplastů uložených v zemi hovoří o životnosti trubek 100 let – nikoliv za sterilních laboratorních podmínek, ale za podmínek provozních.